Srí Lanka na kole: 1.-5. den

Je čtvrtek 24. října 2019 před desátou hodinou dopoledne a já spokojeně sedím v letadle z Prahy a nabírám směr Dauhá. Mé možná doteď největší životní dobrodružství začíná. Ani nevím jestli jsem víc natěšená nebo nervózní, jak si začínám uvědomovat, co za “exotickou” dovolenou jsem si vymyslela. Přestože směr cesty pro mě není žádná vyloženě exotická destinace, cítím v kostech a svalech, že se stane dost “exotickým” dobrodružstvím.

Jak se zrodila myšlenka

Byl říjen 2018 a já byla na odpočinkové dovolené na Srí Lance. Protože nedovedu ležet na pláži a k životu potřebuju nějakou akci, rozhodla jsem se jednoho dne půjčit si kolo a udělat si nějakou vyjížďku po okolí vesnice, ve které jsem bydlela. Jediné kolo, které jsem sehnala asi za 300 rupií na den, bylo již něco pamatující městské kolo. Ale bylo cool a šik. Uchvátil mě košík na řídítkách, blatníky, stojánek a integrovaný zámek. Bylo mi jedno, že celé vrzalo, bylo orezlé a šlapat se na něm nedalo. Ten den bylo moje a já mohla jet za akcí a objevovat již dávno mnohými turisty objevené. Ale ten pocit… 

Na tomto kole se zrodila myšlenka celé cesty na Srí Lanku (©Petra Škorpová)

A jak si tak šlapu, vyhýbám se bláznivým tuk tukům a uhýbám před rozvášněnými autobusy, tak mi na mysl přichází zajímavá myšlenka. No, nebylo by super se s někým domluvit a někdy vyrazit na cestu kolem celého ostrova? Po návratu domů jsem se s touto svou myšlenkou někomu i svěřila, na což jsem obdržela reakci, že jsem blázen. A vše upadlo do zapomnění k ledu.

Ledy trošku poroztály jedné jarní noci, kdy jsem špatně spala a pustila si televizi, kde běžela repríza jednoho dílu “S kuchařem kolem světa”. Co čert nechtěl, kuchař byl zrovna na Srí Lance. A jak se tak dívám, jak Fred Chesneau proniká do tajů pěstování a zpracování skořice, myšlenka objevování Srí Lanky se znovu oprašuje. Až tak moc, že skoro celou noc nespím a surfuji po internetu, abych si spočítala, kolik km to kolem ostrova je, zjistila si možnosti koupení či půjčení kola a pomalu jsem se nechala unášet myšlenkami na skvělou dovolenou.

Protože jsem tento super nápad sdílela s několika kolegy, po několika měsících už nebylo cesty zpět, abych nevypadla jen jako nějaká tlučhuba. Už jsem byla rozhodnutá, že kolo si s sebou povezu své. Již jsem věděla, se kterou leteckou společností bude cestování s kolem nejjednodušší, měla jsem objednané bagy na kolo, do kterých si sbalím svůj kartáček na zuby a pár nezbytností. Už mi jen zbývalo objednat mou růžovou bestii do cykloservisu, koupit si nějaké pohodlnější tretry, vyzvednout si krabici a koupit letenku. Pak už bych měla být ready…

V sobotu před odletem jsem se odhodlala jít si zabalit kolo, abych večer před odjezdem nebyla v panice, že mám s něčím problém. Abyste rozuměli – jsem blondýna. Na kole jezdím druhým rokem a umím si tak maximálně zalepit píchlou duši. Tím, můj „servismanský“ um končí. Takže zabalit kolo na převoz pro mě byla trošku výzva. V servisu jsem se nechala „nabrífovat“ a v záloze jsem měla YouTube.

Přiznávám, že v momentě, kdy jsem rozložené kolo (a to se musím pochválit – bylo to bez větších problémů) zasunula do krabice, cítila jsem dost velkou vnitřní nervozitu, že už je to tady. Ale co… 

Už zabalení kola pro mne byla výzva (©Petra Škorpová)

Ve středu 23.10. jsem byla naposled v práci. S kolegy jsem si užila prima rozlučkový oběd, na kterém jsem od kolegy Honzy dostala kompas. Udělal mi tím obrovskou radost, moc mě to potěšilo, ale říkala jsem si, že jestli mi selže moderní technika (GPS trasa v Suunto hodinkách), tak už se nevrátím. Kompas v mých rukou se rovná jisté smrti na zabloudění. Všechny jsem ujistila, že jsem 100% připravená. Kolo po servisu a svojí fyzickou přípravu jsem v žádném případě “nepodcenila”.

Od srpna jsem se připravovala hlavně pasivně na gauči a mentálně jsem byla stále nad věcí. Trasu  jsem nějakou měla, „prostě pojedu podle čárky na hodinkách a kudy to bude, to se nechám překvapit.“ Nezbývalo mi nic jiného, než si nastavit v emailu „out of office“ a jít domu balit. Nemám ráda balení. Nemám ráda balení. Večer jsem do krabice ke kolu začala přihazovat pár věcí, o kterých jsem usoudila, že je během následujícího měsíce budu potřebovat. Pak už jsem jen rychle krabici zalepila a běžela si naposled užít pohodlí vlastní postele.

A je to tady! Probouzím se brzo ráno a můžu si říct, že dovolená začíná. Přijíždím na letiště a začíná mi exotika. Tou exotikou mám na mysli, býti „exotem“. Nikdy jsem nikam neletěla s batohem, vždy jsem lítala s poctivým kufrem. A teď na vozík na parkovišti nakládám obrovskou krabici a vydávám se směrem do odletové haly. Už při check-inu vzbuzuji dost velký zájem u ostatních spolucestujících. Nejeden mi položil otázku, co tam vezu? Když jsem přišla na řadu, myslela jsem, že mám vyhráno. A ejhle, on ne. Boarding pass jsem sice dostala, krabice s kolem mi však po zvážení zůstala a byla jsem poslána na jiné místo, kde mi udělají security check. Takže další prodírání se frontou lidí mezi páskami, které tvoří takového toho klikatého hada. Vše zvládám, na security checku letištní personál uklidňuji, že kromě kola v krabici nic jiného a nebezpečného nemám. Zavazadlo v podobě krabice definitivně předávám k přepravě a mám chvilku času pro sebe.

Cestování s Bejbinu (©Petra Škorpová)

Konečně mám prostor pro mé cestovní rituály. Vyndavám si sluchátka, pouštím si do uší hudbu, jdu si do Starbucksu pro kafe a začínám se těšit na letadlo. Jsem z těch, kdo rád lítá. Já miluju lítání. A jak čas ubíhá, procházím pasovou kontrolou, zkouknu jak nakládají moje letadlo, zamávám na svou krabici a během chvíle sedím v letadle a letím.

Hurá, letím a najednou mi všechno zapadá do sebe a já si říkám, co je to za punk. V momentě, kdy se na mé obrazovce objeví informace “Please stay seated while praying on-board” (Prosím, zůstaňte sedět během modlení), jsem pobavená a přemýšlím, jak jako nevěřící, se budu modlit v sedle kola.

S přestupem přes Dauhá přistávám v pátek brzkého rána místního času na Srí Lance. Proběhnu přes imigrační a v napětí jdu hledat svoje zavazadlo. A překvapivě celkem rychle nacházím. Skoro až neuvěřitelné, možná jsem i trochu doufala v to, že ještě třeba další týden budu čekat, než mi kolo dorazí. Chvilkami jsem na to i sázela a říkala si, že to by mohl být ten pravý důvod, proč nebudu moct absolvovat mojí „crazy“ dovolenou.

Selfie Colombo Airport (©Petra Škorpová)

Když měla kolo na vozíku, už jsem jen potřebovala vybrat cash z bankomatu, koupit si místní sim kartu s velkým objemem dat a najít si odvoz. Po dvou hodinách cesty z letiště jsem se dostala do svého prvního ubytování, ze kterého jsem si udělala pomyslnou základnu. 

Jediný plán, který jsem prozatím měla, bylo se v pátek ještě malinko po cestě dospat a pak během dne složit kolo. Sobotu jsem chtěla mít druhý den aklimatizace a v neděli 27. října to všechno odstartovat. Asi jsem měla v Čechách na kole jezdit více, protože za těch pár kilometrů, které jsem najezdila za víkend po vesnici, mě fakt bolel zadek. Nebyl totiž vůbec osezený! Prostě, pozdě bycha honiti.

Aklimatizace Bejbiny v Hikkaduwa (©Petra Škorpová)

A ježdění po vesnici na srílanských silnicích? Mnoho relativně nového. Velký provoz, držet se vlevo a dávat pozor na toulavé psy. O místních psech bych mohla napsat jednu dlouhou kapitolu. Srí Lanka je ostrov, kde je největší počet psů na jednoho obyvatele. I přesto, že jsem toto věděla a možná proto, že jsem salámista, jela jsem bez očkování na psí vzteklinu. Nějak jsem to nestihla. Před odletem jsem sice shodou okolností byla na veterině na vzteklině s mým Bohoušem. Paní doktorky jsem se dotazovala, zda by nemohla naočkovat i mě, čímž jsem ji asi uvedla do rozpaků. Naočkovat mě bohužel nemohla, pro lidi je jiná vakcína.

Pozor jsem si musela také začít dávat na hodně rychle jedoucí autobusy. Srílanské autobusy již nějaký to desetiletí pamatují, ale i přesto jezdí závratnými rychlostmi. Brzdit ale tak rychle už neumí. A vlastně jejich řidiči brzdit ani nechtějí. Mají klakson, to stačí. Kdo nebrzdí a troubí vyhrává.

Taky jsem začínala přicházet na to, že ta exotika mi Ruzyní neskončila. Už to, že jsem se pohybovala na kole, způsobovalo mnoho užaslých pohledů místních. To, že jsem měla na hlavě helmu a pak kolo samotné byla taková třešnička na dortu.

Západ slunce v Hikkaduwa (©Petra Škorpová)

Čas letěl, byla sobota večer a fakt už šlo do tuhého. Přidělala jsem si na kolo bagy, sbalila si těch pár věcí a naplánovala si první den v pedálech. To znamenalo vyrazit ideálně s východem slunce, tedy zhruba po půl šesté. Na Srí Lance totiž touto dobou je denní světlo 12 hodin. Takže jsem věděla, že není čas na hrdinství a když jsem chtěla jezdit za světla a něco stihnout vidět, je zapotřebí brzo vstávat. Na nedělní první den na kole jsem si totiž nezávazně naplánovala nějakých 130 km, což bylo plus mínus překonání mého ujetého denního maxima. Ale říkala jsem si, že to bude první den a já bych měla být při síle. 

Neděle 27. října – 1. den:
Ujeto: 135 km

Tak asi jsem měla vstát dřív. Zmateně jsem pobíhala po apartmánu a cpala do bagu poslední věci. Všechno mi šlo hrozně pomalu. Místo zamýšlených 5:30 jsem usedla na kolo v 6:30. Rozloučila se s taťkou mého pana domácího a vyjela. První zastávku jsem si udělala po 20 km v Galle, kde jsem si koupila alespoň vodu do bidonu, zkoukla místní mladíky trénující kriket na hřišti mezi krávami a pokračovala dál. 

Maják – pevnost Galle (©Petra Škorpová)

Jedna z plánovaných zastávek byla ve větším městě Matara, ve kterém jsem rok předtím objevila jednu krásnou kavárnu. V této kavárně dělali luxusní kakaové moka, proto byla povinnost toto místo nevynechat. Na cestě do Matara jsem si udělala první zastávku na kokosovou vodu a uřícená a dech popadající jsem přibrzdila v Matara v Dutchman`s Street. Jen co jsem dosedla ke stolku, přišla obsluha a protože jsem nevypadala asi už úplně svěže, starostlivě se ptala, jestli jsem ok. 

Křesťanský hřbitov v Galle (©Petra Škorpová)

Jasně, jsem naprosto v pořádku! A protože jsem si přišla cool, hned jsem vyžvanila, že jsem na cestě kolem ostrova. Což asi není častý turistický plán (kolem Srí Lanky na kole) a číšníka jsem tím zaujala, či spíše vyděsila, protože se o tuto informaci ihned podělil s ostatním personálem včetně paní majitelky. Tím jsem získala novou srílanskou kámošku, která mi dělala podporu a promo na sociálních sítích.

Rybáři Weligama (©Petra Škorpová)

Moka kafe bylo výborný, dopila jsem a když už jsem mohla zase normálně dýchat, sedla jsem na kolo, abych pokračovala dál. Tou dobou jsem měla v nohách asi už 60 km, takže jsem byla v půlce cesty a ta druhá půlka na mě ještě čekala. 

Další kilometry už neutíkaly tak rychle jako ty první, pamatuji si, jak proti mě celkem foukal vítr a já si odpočítávala kolik ještě “musím” ujet. Já jsem takový počítací typ. Ať dělám cokoli, počítám si u toho a je mi jedno co. Tady jsem si dala odpočívání každých 20 km. Po 20 km jsem mohla pauzovat a koupit si třeba kokosáka (kokosovou vodu). 

Když jsem se dopočítala, byla jsem pomalu blízko zamýšleného cíle pro první den, městečka Ambalantota. Nezbývalo nic jiného, než vyndat telefon a začít hledat nějaké ubytování. Měla jsem kliku. Na první pokus to vyšlo. Našla jsem si na bookingu na obrazcích ne zas tak špatně vypadající hotel. Když jsem k němu přijela, realita už byla horší. Ale ještě horší by bylo spát na ulici, takže vlastně hotel byl super. Zastihla jsem tam i nějakou holčinu, která se o ten komplex starala. Neuměla anglicky, tak přes telefon s jejím manažerem jsme si plácli a já měla postel a střechu nad hlavou na první noc. Následně jsem zjistila, že je to hotel duchů. Byla jsem tam jediná. Koupelnu jsem raději použila rychle a se zavřenýma očima. 

Brouk před Dutchman’s Street (©Petra Škorpová)

Po hodně rychlé očistě bez mýdla, jsem se rozkoukala a utřídila myšlenky, co a jak dál. Bez mýdla proto, protože jsem si řekla, že to je do bagu zbytečná přítěž a spoléhala jsem na to, že toaletní potřeby jako je mýdlo nebo toaleťák na noclehu vždy bude. Takže toto byl jen z prvních omylů, ze kterého jsem byla vyvedena.

Pak jsem také zjistila, že nemám adaptér do zásuvky. Vůbec mě taková věc nenapadla, že bych ji měla mít s sebou. A protože jsem si potřebovala nabýt alespoň telefon a hodinky, ve kterých jsem měla trasu, nebyl čas na žádnou paniku, která by stejně nic nevyřešila. Jak říkám, v těchto momentech se ve mě probudil “chladnokrevný zabiják” a ta pražská městská holka odešla do ústraní.

Takže co dál? Šla jsem do “centra” městečka se dvěma úkoly. 

1) koupit si tužky do zásuvky – tužka je totiž praktický nástroj, který nahradí adaptér a jehož pomocí lze použít bez větších problémů neevropské zásuvky. 2) jídlo. Celý den jsem nejedla, na cestě jsem jen pila. Tužku (pro toho, kdo lpí na detailech, její tvrdost byla 2) i něco do žaludku jsem sehnala, takže hurá na hotel.

Ještě jsem si musela připravit nějaký předběžný plán na další den, abych zhruba věděla, v jakém městě je šance se ubytovat a kam tedy potřebuju dojet. A pak bylo třeba jít zavčas spát, abych si odpočala a brzo ráno zase sedla na kolo.

Vyndala jsem si svou vložku do spacáku, zalezla do ní, neprodyšně utěsnila všechny škvíry, kterými by mi mohlo něco do té vložky vlézt a snažila se usnout. Šlo to špatně a navíc zvenku jsem slyšela déšť. Ano začalo pršet. Snažila jsem se mít pozitivní myšlení a řekla si, že do rána pršet rozhodně přestane.

Pondělí 28. října: 2. den
Ujeto: 88 km

Probouzím se hodinu před budíkem. Moc jsem toho tedy nenaspala. A co je k mému zjištění horší, pořád prší. Pořád jsem tomu dávala šanci, říkala jsem si, že do plánovaného výjezdu mám ještě dost času a že ještě pořád může přestat.

Balení mi šlo i napodruhé pomalu. Ale zabalila jsem se tentokrát již na čas  a byla jsem připravená vyrazit. Ale stále pršelo. A ne málo. Byl to takový parádní monzun. Pár monzunů jsem na Srí Lance už dříve zažila, ale to vždy byla tak hodinová až dvou hodinová záležitost a šlus. Teď už pršelo od pozdního večera a pořád stejně intenzivně.

Chvilku jsem nervózně přešlapovala před hotelem, až jsem si tedy řekla, že se nedá svítit a že hned ze začátku mého tripu nemám časový prostor pro to, abych se den poflakovala na jednom místě. Prostě musím se posunout o dům dál.

Pršelo a pršelo… I místní vytáhli deštníky (©Petra Škorpová)

Takže jsem šáhla do batohu pro šusťákovku a na batoh dala rain cover. Nasedla jsem na kolo vydala se vstříc dalšímu dni. Pršelo opravdu hodně a místo denního světla bylo venku pološero. Během chvíle jsem byla komplet mokrá, v tretrách jsem měla bazének. Pozitivní bylo, že nebyla zima. Bylo teplo. První kilometry jsem se tedy adaptovala na podmínky, ve kterých nejsem zvyklá jezdit. V jednom místě jsem nějak špatně odbočila, díky nepozornosti sledování čárky na hodinkách a tak jsem se ocitla na takové čtyřproudé silnici, kde protisměr byl oddělený svodidly. 

(©Petra Škorpová)

Podobně jako tady v Česku to máme na dálnici. Ze začátku této cesty mě uklidňovalo to, že se tam pohybovalo pár místních, kteří vedli děti na autobus. Následně jsem se přes nějaký sjezd měla dostat na silnici, která tuto křižovala. Sjela jsem ale špatně na opačnou stranu. I tato silnice vypadala jako taková česká dálnice nebo rychlostní silnice. Do teďka vlastně nevím, co to bylo za silnici a jestli jsem na ní mohla, nebo nemohla být. Každopádně bylo hnusně, lilo jako z konve a já byla ve špatném směru. Auta jedoucí kolem na mě troubila. Což pro mě nebylo nic vypovídajícího, neboť jsem pořád nevěděla, jestli je to z důvodu, že tam nemám být, nebo mě chtěli jako exota jen pozdravit. 

Jakmile jsem v jednom místě spatřila přerušené svodidlo, řekla jsem si teď nebo nikdy. V ten moment mi bylo jedno, co je to za silnici, rozhlídla jsem se a jakmile jsem neviděla v ohrožující blízkosti žádné auto, vohla jsem to do protisměru a užívala jsem si ten uklidňující pocit, že když nic jiného, tak jedu alespoň tím správným směrem.

(©Petra Škorpová)

Tahle silnice byla snad nekonečná, alespoň mi to v tu chvíli tak přišlo. Po x kilometrech jsem se konečně dostala na normální okrskovou silnici, kde jsem záhy viděla první dopravní značku “pozor sloni”. Následně jsem ze silnice odbočila, abych navštívila první národní park Bundala

A pršet ještě nepřestalo. 

Park jsem měla patrně sama pro sebe. Jela jsem krajinou, kde jediným ruchem byly kapky padajícího deště. Protože bicykl je tichý dopravní prostředek, z blízka jsem mohla pozorovat spoustu zvířat. Bundala je dle průvodce jednou z nejznámějších ptačích rezervací, kde žijí velké populace slonů, želv a krokodýlů. O těch krokodýlech jsem se to dozvěděla až následně – což je jedině dobře. 

Národní park Bundala (©Petra Škorpová)

Jak už jsem několikrát zmínila, pršelo a pršelo, takže místy cesta byla zalitá vodou. Nebyla to jen nějaká louže, ale už na první pohled mi bylo jasné, že je to hluboká voda. Několikrát jsem tedy raději z kola slezla a tou louží, kde jsem měla vodu ke kolenům, kolo převedla. Takže opravdu lepší, že jsem o krokodýlech nevěděla. A slony jsem neviděla. Asi se schovávali někde v suchu.

Každopádně cesta rezervací byla úžasná, celou dobu jsem se kochala přírodou, až mě zaskočilo, že jsem najednou na jejím konci. Zamávala jsem Bundale a šlapala dál. Kolem mě byla rozlehlá rýžová políčka, stále klid, žádný provoz a žádná civilizace. Když jsem se po dlouhé době dostala do první vesnice, dokonale rozmočená jsem zastavila u prvního krámku a koupila jsem si alespoň dva banány, abych měla důvod se na chvilku schovat pod střechu. 

Promočená na kost (©Petra Škorpová)

Ani po banánové pauze se obloha netvářila, že se umoudří, tak jsem v sobě sebrala své zbytky morálky a pokračovala v cestě. Po dalších několika kilometrech se stal skoro až zázrak, mraky se roztrhaly a ani kapka. Neuvěřitelný! Skoro jsem i uschla, kromě bot. Když v tom začalo pršet znova! A takhle se to střídalo celý zbytek dne. Už jsem měla varhánky na prstech u rukou i nohou. Ač bylo teplo, po celým dni v mokru jsem byla zkřehlá. Proto jsem se rozhodla původní plán zkrátit a za cíl jsem si nově dala město Kataragama

Promočená Bejbina (©Petra Škorpová)

Než jsem do tohoto města došlapala, dala jsem si ještě několik pauz, abych se schovala před tím nevětším deštěm. Kousek před Kataragamou jsem narazila na první vojenský check point. No vejrala jsem na to jak péro z gauče. Vůbec jsem nevěděla, že něco takového můžu na cestě potkat a vlastně jsem ani nevěděla, co mám dělat. Opatrně a pomalu jsem se k vojákům v maskáčích a se samopaly přiblížila, usmála se, slušně pozdravila a zeptala jestli mám zastavit. Ne, stavit jsem nemusela, vojáci na mě mávli a já zátarasy projela. 

V Kataragamě jsem si v místním bistru dala k obědu luxusní chicken devilled a hledala si nocleh. Poučená z předchozího dne o jazykové bariéře, jsem si zkusila na bookingu nalezený pokoj zabookovat, aby o mně věděli dopředu, že přijedu.

(©Petra Škorpová)

Po obědě jsem sedla na kolo a rozjela směr střecha nad hlavou. Další vyvedení z omylu, když si něco zabookujete, neznamená to, že o vás bude někdo vědět. Personál opět neuměl anglicky. Tedy opakující se scénář z minulého dne, po telefonu se s někým domlouvám na přespání. Když mi postarší pár, který v resortu byl zaměstnaný, připravil pokoj byl mi předán. Vybrala jsem si takový bungalov s terasou v safari resortu. V momentě, kdy jsem vstoupila dovnitř, praštil mě do nosu hrozný smrad. Ale po celém dni jsem fakt byla tak unavená, nehledě na to že znovu pršelo, že jsem to už nechtěla řešit (navíc se zjevnou jazykovou bariérou) a doufala jsem, že smrádek zmizí. V koupelně mě už vlastně ani nepřekvapily chybějící toaletní potřeby. Zubní kartáček a pastu mám své a bez ostatního se obejdu. Večer za bušení dešťových kapek do střechy jsem padla do postele a nemít nařízený budík, tak se ani ráno neprobudím.

Úterý, 29. října: 3. den
Ujeto: 143 km

Ráno vstávám s budíkem, rychle se rozkoukávám, probíhám koupelnou, balím si svých pár švestek a skáču na kolo. Ještě se ani úplně nerozednělo a venku stále prší. Projíždím resort, mávám a loučím se s postarším párem a honem rychle krájet první kilometry. Projíždím znova celou Kataragamu a říkám si, že banán ke snídani a vodu do bidonu si koupím někde až na cestě dál, ať se zbytečně nezdržuju. Chtěla jsem to spojit s první odpočinkovou pauzou, ideálně třeba tak za 20 km.

(©Petra Škorpová)

Pořád prší. Já šlapu. Předběžným cílem tohohle dne je dojet až na východní pobřeží. Za městem projíždím další vojenský check point. Už to znám, už jsem přece jeden projela. Takže jen trochu zpomalím, vzájemně na sebe s vojáky zamáváme a zvesela pokračuju dál. Za městem začala být zase pustá divočina. Jen silnice a kolem dokola, co oko dohlédne, jen krásná příroda. Spoustu různých ptáků, pávů, nedaleko mě pobíhají takové „srílanské srnky” a míjím mnoho značek “pozor sloni”. 

Můj první slon (©Petra Škorpová)

Až to přišlo. SLON!

Poprvé v životě vidím slona ve volné přírodě. Neuvěřitelné! Zpomaluji, abych si ho vyfotila. V tom si mě to obrovské zvíře všímá. Teď už vlastně ani nevím, jestli jsem jela jen pomalu, nebo jestli jsem se dokonce zastavila. Jsem si jista jen tím, že ten slon zamával chobotem a rozeběhl se směrem ke mně. V tu chvíli jsem místo nohou měla dvě turba, která mě i do kopce neuvěřitelně zrychlila. Ups! To mi nikdo neřekl, že slon dokáže být podrážděný. Vlastně ani nevím proč, ale měla jsem tyhle roztomilá zvířátka za milá, hodná a přítulná. Jojo z dalšího omylu jsem byla vyvedená. Ale když ten slon sprintování za mnou vzdal, já byla hrdina a za jízdy ze sedla kola jsem si ho ještě vyfotila. Jako abych mu dala najevo, kdo je tady ten vítěz! 

Chytřejší o další životní zkušenost jsem dál šlapala a kochala se nádhernou přírodou v okolí. Silnici se vlnila a nadmořská výška se viditelně zvyšovala. Když už jsem si říkala, že šlapu dlouho, zastavila jsem si, abych se koukla do mapy, kdy dorazím do nějaké vesnice. Rozumějte. Už jsem šlapala dlouho a měla jsem hlad. Naposledy jsem jedla předešlý den odpoledne a hlavně jsem neměla v bidonu ani kapku vody.

(©Petra Škorpová)

A ejhle. Dle mapy další vesnice daleko a daleko přede mnou. 

Míjím další slony, už vím, že mám být opatrnější. Dokonce jeden slon způsobuje na silnici kolaps, která není úplně frekventovaná, dopravní kolaps. V zatáčce se uprostřed silnice rozhodl posvačit. Využila jsem tedy složité dopravní situace a toho, že krom mě a slona, jsou na silnici i nějaká auta a rychle ho objíždím a cítím se o malinko víc v bezpečí. Přece by místňáci bílou ženskou na kole nenechali slonovi na pospas.

Šlapu dál a konečně skoro ještě v divočině vidím krámek. A otevřený. Zastavím, schovám se pod střechu a pochutnávám si na banánu, který zapíjím litrem vody. Po krátké pauze jsem pokračovala dál a po nějaké době přijela do prvního města, kde jsem si u autobusového nádraží u stánku dala 2 kokosáky. To jsem si fakt zasloužila. A dokonce vylezlo sluníčko. 

(©Petra Škorpová)

Během této zastávky koukám do mapy a začínám přehodnocovat plán dne. Asi se nechci hnát až na východní pobřeží. Je to ještě spoustu kilometrů. Hledám na netu ubytování v nejbližším velkém městě. Za tyto 3 dny mám už něco odjeto, tak si mohu dovolit odložit dojetí na pobřeží na další den.

V dalším městě Monaragala jsem se zastavila na oběd. Objednala jsem si cosi, co jak jsem později zjistila, že se to jí ke snídani. Ale bylo to dobré. Když jsem usedala k obědu, bylo fakt krásné a slunečné počasí. Ale během několika minut se mi na hodinkách rozezvučel storm alarm. Už jsem toho fakt měla dost. Jako další lijáky!!!??? Začala jsem znovu přehodnocovat již jednou přehodnocené, a řekla jsem si, že se nedá svítit, ale musím tomu počasí asi ujet. Něco mi říkalo, že na pobřeží bude už líp. Byly asi tak dvě hodiny odpoledne. Na pobřeží to bylo nějakých dalších 70 km a ne po rovině a kolem půl šesté už je tma.

Chvilka odpočinku… (©Petra Škorpová)

Rychle jsem tedy dojedla a naskočila do pedálů. Malinko mi začal závod s časem. V jedné vesnici jsem měla nezapomenutelný zážitek s místním psem. Jedu, jedu celkem rychle. Zrovna to bylo z kopce, tak jsem to mohla pořádně rozjet. Před sebou vidím u silnice spát psa. OK, už vím, je to pes a psi tu na mě startují. Jdou po mých nohou a já nemám to očkování. Takže… Vjet do protisměru a maximálně se ho snažit objet. 

Takhle mi to vždy fungovalo. Ale tenhle hafan byl sakra moc senzitivní a podrážděný a sakra měl velké zrychlení. Sama sebe jsem překvapila tím, co za tóny a jak hlasitě jsou schopny ze sebe moje hlasivky dostat. Vše dopadlo dobře, hafan to vzdal a já s neporušenýma nohama jsem pokračovala dál. Jak jsem se blížila k cíli a čas utíkal, bylo to těžší a těžší.

Za stmívání jsem dojela do cíle na východním pobřeží. Arugambay. Už jen sehnat nocleh a jít regenerovat. Tento den jsem si dala poctivých 143 km, musím říct, že jsem to v nohou sakra cítila. Obzvláště v té jedné, která měla několikrát hodně pochroumané koleno. Nocleh jsem sehnala. Ale booking tentokrát selhal, to co jsem si našla, se ukázalo být naprosto opuštěné a zamčené. Byla tma, tak jsem hledala podle světýlka. Jako Jeníček a Mařenka. Našla jsem plážové apartmány a vlastně už mi bylo jedno jak vypadají, hlavně jsem chtěla postel. 

Středa, 30. října: 4. den
Ujeto: 116 km

Opět ranní vstávání, balím už o malinko rychleji. Zlepšuji se. Klimatizace na pokoji evidentně nefungovala úplně dobře, takže mi nestihlo uschnout oblečení, které si každý večer poctivě peru v umyvadle. Co se dá dělat, je čas na trochu improvizace. Nedávám ho do bagů, ale zastrkuji ho za jejich popruhy, ono se hezky vysuší.

pláž Arugambay (©Petra Škorpová)

Ten den byl krásný, sluníčko od božího rána svítilo. Přede mnou bylo asi 110 km. Podél pobřeží a skoro jen po rovině. Paráda. Tělo mne už bolelo celé. Seděla jsem čtvrtým dnem na kole. Bez tréninku z Čech. Bolel mě zadek, záda, ruce. A co bylo nejhorší, opět se začínalo ozývat koleno. Ale tentokrát hodně.

(©Petra Škorpová)

Východ a sever ostrova, kde jsem nyní byla, je poznamenaný občanskou válkou. Není tam tak velký turistický ruch (turistické destinace jsou jen na pár místech) a o to víc tam běloch vyčnívá. Takže pokud jste běloška, sama se tam pohybující a ještě na kole, je to hodně velká exotika. Stále víc a víc na mě kolemjdoucí a kolemjedoucí povykovali, zdravili a fotili se se mnou. Dokonce zvládali dělat společná „selfíčka“ za jízdy. Srílanský punk!

Z bolesti kolene jsem byla tak rozmrzelá, že v jednu chvílí jsem byla na jednoho místního až hodně nepříjemná a sprostá. Na mojí obranu, než jsem vztyčila ten prostředníček, několikrát jsem mu řekla, ať si mě nefotí. Ale i tak jsem si poničila karmu.

Místní JZD Arugambay (©Petra Škorpová)

Asi v půlce cesty ta bolest byla už tak velká, že jsem musela z kola slézt a vést ho. Během toho jsem se regulérně rozbrečela jako malá Péťa. Ano neznám bolest, ale tohle bylo moc a k breku mě přivedla ne ta bolest, ale pomyšlení na to, že tenhle svůj „crazy trip“ nedám. To byl moment, kdy jsem věděla asi na tisíc procent, že to chci dát. Ne kvůli někomu, jen kvůli sobě! 

(©Petra Škorpová)

Když jsem dojela do dalšího města, našla jsem tam takové hezké místo, kde se dalo sednout. Tak jsem tam zaparkovala. Vyndala jsem svoji improvizovanou lékárničku (pytlíček s ibalginama a antikoncepcí), zobla si dva růžové a chvilku odpočívala. Po půl hoďce jsem se odhodlala k pokračování s tím, že si někde dám něco k obědu a až potkám nějaké ubytování, tak se tam upíchnu.

Na jídlo po pár kilometrech došlo. Na místní poměry to byl až luxusní bufet. Během čekání na oběd jen absolvovala focení s několika místními strávníky. No musela jsem si “vyžehlit” tu mojí karmu. S plným žaludkem jsem pak alespoň trochu zvesela pokračovala dál.

(©Petra Škorpová)

Potkala jsem i lékárnu, do které jsem vběhla, abych si koupila nějaký zázračný lék. Světe, div se, pan lékárník mi prodal Voltaren arabského původu. Z lékárny jsem odcházela s miniaturní tubičkou gelu a platíčkem prášků. Dvě pilule jsem rovnou polkla a opatrně pokračovala dál. Nakonec jsem s přestávkami dojela až do původně zamýšleného cíle, města Batticaloa. Opět jsem si našla ubytování v plážovém resortu, ve kterém jsem zase byla úplně sama. Večer opět mrtvá padám do postele. Tentokrát ale bylo něco jinak. Očista ve sprše proběhla i s mýdlem. Ano, na pokoji jsem měla mýdlo i toaleťák. Bylo to takovou velkou odměnou za všechny ty strasti.

Plány na další den nedělám vůbec žádné, s namazaným kolenem si říkám, že veškeré rozhodování nechám na druhý den. Až ráno jsem se chtěla rozhodnout, jestli budu pokračovat, nebo pro bolavé koleno na jeden den zůstanu v krásném plážovém areálu. A tak mohu spokojeně usínat bez nařízeného budíka.

Čtvrtek, 31. října: 5. den
Ujeto: 44 km

S východem slunce se probouzím. Koleno se zdá být o malinko lepší. Tak v rychlosti zhodnocuji situaci a celou další trasu, která je přede mnou. Nakonec jsem se rozhodla popojet. Ne daleko, ale asi jen 40 km. Byla jsem už v místech, kde bylo míň a míň míst k ubytování, tak jsem se rozhodla pro tuto variantu. Udělala jsem si pohodový den, bez velkého polykání kilometrů a zároveň jsem si tím zlehčila trasu do dalšího dne, kde byla velká vzdálenost mezi městy.

Místní rybáři (©Petra Škorpová)

Takže to bylo hodně krátké přejíždění, během kterého jsem se jen kochala přírodou a šlapala jen s jednou nohou. Asi celkově jsem toto rozhodnutí kvitovala, fakt už jsem byla po předešlých dnech rozlámaná. Cílem dne se nakonec stala destinace Kalkuda Beach, v jejím sousedním městečku jsem si ještě v ayurveda lékárně nakoupila nějaký „pain killer“, kterým jsem si pak na střídačku s Voltarenem promazávala bolístko. 

Pláž Batticaloa (©Petra Škorpová)

Protože jsem v cílí byla hodně brzo a měla celý půlden volný, Bejbině jsem poprvé namazala řetěz. Už si to možná zasloužila. Ano a čtete dobře – Bejbině, mému kolu. Než jsme na tuto společnou cestu vyrazily, byla to pro mě jen “růžová bestie”. Ale s ubíhajícími dny a společnými nocemi v jedné místnosti, jsem k ní začala mít víc a víc blízko. 

Pán táta vyjel na nákup (©Petra Škorpová)
Všemi mastmi mazaná (©Petra Škorpová)

Pokračování v dalším článku: 6.-10. den


Publikováno v Blog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *