Srí Lanka na kole: 6.-10. den

Pátek, 1. listopadu 2019: 6. den 
Ujeto: 114 km

Pro šestý den tripu bylo ideálním cílem přístavní město Trincomalee.  V půl šesté jsem usedla na kolo a ve velkém napětí, jak moc mě bude koleno bolet, jsem vyrazila krájet první kilometry dne. Nohu jsem se snažila šetřit, ale evidentně jí předchozí odpočinkový den dost pomohl. A nebo ten bylinkový driák v kombinaci s Voltarenem a Ibalginem. Těžko říci.

Místní dopravní zácpa (©Petra Škorpová)

Každopádně jsem podél pobřeží míjela kilometr za kilometrem. Ale asi v první třetině cesty jsem začala mít krizi se zadkem. Už jsem fakt nevěděla, jak si na to kolo mám sednout. Nezbylo nic jiného a uchýlit se k největšímu zoufalství. Z bagu vyndat druhé cyklo kraťasy a natáhnout je na sebe. Alespoň psychologicky to pomohlo, i když jsem se obávala, co dvojitá vycpávka ve spojení s velkým teplem (za den jsem vypotila hodně tekutin) udělá se zadkem, abych další den nemusela honit vlka.

(©Petra Škorpová)

Jak jsem se víc a víc blížila k severu, z ostrova se stával více a více militaristický stát. Voják na každém rohu, vojenská základna pomalu v každé vesnici. Check pointy už jsem ani nevnímala a nepočítala, fakt už jsem v tom “uměla chodit”, při průjezdu jsem už jen sloužícím vojákům zamávala, aniž bych alespoň naznačila mírné zpomalení.

Během obědové přestávky jsem se zběžně začala dívat na bookingu po nějakém ubytování. V Trincomalee jich nebylo málo, takže jsem se ani moc nebála, že skončím bez střechy nad hlavou. Po další variaci úchvatné Fried Rice jsem vyrazila do poslední třetiny etapy šestého dne. 

Sušení ryb (©Petra Škorpová)

Asi po 7 km jsem narazila na krásnou rybářkou vesničkou. Takovou jsem za celou dobu ještě nepotkala, po celé její délce podél moře místní rybáři sušili ryby. Ten smrad si nedovedete představit. Místní aroma mi dovolilo zastavit jen na malou chvíli a v rychlosti si udělat pár fotek a rychle pokračovat do cílové destinace. Ani jsem se nenadála a přede mnou byla cedule označující začátek města Trincomalee. Hurá! Pomyslela jsem si. Už se jen navigovat na předvybrané ubytování a můžu začít regenerovat na další den. Radost byla malinko předčasná. 

Místní architektura (©Petra Škorpová)

Občas se prostě stává, že lokace na mapě v bookingu není úplně přesná. Takže jsem hotel nemohla najít. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se projet okolí a koukat, kde co je a co se mi zalíbí. Protože nebyla ještě turistická sezóna, mnoho objektů bylo opuštěno, bez známky jakéhokoli života. Nakonec jsem se na nějakém rozcestí zastavila, abych se znovu podívala do aplikace do mapy. Kolemjdoucí místňák, který mě viděl a byl proaktivní mi hned nabídl pomoc.

Památka na Evropany (©Petra Škorpová)

Takže, protože jsem nechtěla, aby mě někdo natáhl, tak jsem mu řekla, že potřebuju ubytko na jednu noc. S wifi, klimatizací a mám budget – takže levné. “OK, no problem,” odvětil mi a vedl mě asi do padesát metrů vzdáleného hotelu. No nene, pomylsela jsem si, to je ten hotel, který jsem původně hledala, který se mi líbil na tom bookingu. Takže aniž bych nějak pátrala po tom, jak vypadá pokoj, majiteli jsem dala 1000 rupií a řekla jsem mu ať mi přinese wifi. To byla malinko chybka. Zkrátím to – spala jsem sice na pokoji, kde byla wifi a AC, ale navíc i rozbité okno a několik spolubydlících v podobě švábů.

Koddijar Bay (©Petra Škorpová)

Rok zpátky bych tohle nedala. Ale teď na tomto tripu jsem byla ten “chladnokrevný zabiják”. Takže jsem to brala jen jako jednu z dalších výzev. Párkrát jsem nadhodila matrací, to co vyběhlo, jsem zabila. Pak jsem si logicky řekla, že švábi určitě nemají rádi zimu a světlo. Tak jsem vohulila klimatizaci, nechala jsem rozsvíceno celou noc a navlečená do ponožek, tříčtvrťáků a mikiny jsem se utěsnila do vložky od spacáku. Moc jsem toho té noci nenaspala, ale dala jsem to, na což teď zpětně jsem hodně pyšná!

(©Petra Škorpová)

Sobota, 2. listopadu 2019: 7. den 
Ujeto: 118 km

Ještě za tmy, v půl šesté ráno opouštím hotel. Hned za dveřmi narážím na první překážku. Spící krávu. Pomalu přeskakujíc krávu s Bejbinou na zádech se dostávám na silnici a vyrážím do dalšího dne. Cíl je jasný. Potřebuju se dostat do města Mullaitivu, které je vzdálené necelých 120 km. Tedy…. Mohla jsem si vybrat i krátší cestu – risknout dojet do vesnice u zátoky a nechat se převézt rybáři na druhou stranu. Ale říkala jsem si proč. Delší, kolem zátoky, bude lepší. Bejbina asi neumí moc plavat, kdyby se s námi rybářská bárka začala potápět, tak jí utopím. 

(©Petra Škorpová)

Byla to dobrá volba, díky tomu jsem mohla poznat zase trošku jiný ráz přírody. Na tento den mám nepřeberné množství úžasných vzpomínek. Vzpomínky na strašně milého pána ve stánku mezi poli, který neuměl ani slovo anglicky a asi byl nějak mentálně postižený. Na to, jak jsem si několik kilometrů dávala závody s bagrem a porovnávali jsme si pindíky, kdo dokáže být rychlejší. Na vojáky, kteří mě mezi rýžovými políčky, kde už nevedla ani zpevněná cesta, naháněli se samopalama v ruce. Byla to totiž část ostrova, která byla vojensky velmi hlídaná. Všimla jsem si nových věcí na check pointech. Tady, když jím chtěl projet autobus, na check pointu všichni cestující museli vystoupit a vojáci důkladně kontrolovali je, jejich zavazadla a nakonec prohlíželi i vše, co je v autobuse. 

(©Petra Škorpová)

A já pak vjela tam, kde by turistu nikdo nečekal. Nevím, jestli jsem se těch vojáků v polích bála víc já, když na mě mířili samopaly, nebo oni mne. Nezbylo mi nic jiného, než jim tedy zastavit. Prohlídli si můj baťůžek na zádech a jeho obsah. Naštěstí už nechtěli vidět, co vezu v bagách. Pak došlo na lustrování mého pasu. To už jsem z kluků měla malinko legraci a nešetřila je. Zkoušeli mne z mých osobních údajů. Chtěli říci mé jméno. Abych jim to neulehčila, řekla jsem ho hezky pěkně po česku a s veškerou diaktritikou. 

(©Petra Škorpová)

Poslední třetina cesty do cíle byla hodně těžká. Nevím, zda jsem byla tak unavená, nebo se opravdu proti mně spikl vítr. Nemohla jsem nic ušlapat, kolo jsem nemohla rozhýbat k žádné větší rychlosti. Přes všechno jsem do Mullaitivu dorazila, dokonce i o něco dříve, tak jsem musela čekat, než se místní vrátí zpět z náboženských obřadů a já si budu moci hledat místo k přespání. V tomhle městě byly jen 2 ubytování, takže to muselo klapnout. Pokud ne, tentokrát bych asi opravdu musela spát někde na zastávce, nebo žadonit u kolemjdoucích, zda si mě nechce někdo vzít domů. Happy end dne se konal. Hotel nalezen a já s klidnou myslí mohla začít relaxovat a přemýšlet na plánem dalšího dne. 

Už jsem byla týden na cestě a přes všechno jsem měla i nějakého kilometrového fóra, tak jsem věděla, že když budu další den hodně unavená, mohu si dovolit zůstat na jednom místě. Šla jsem si lehnout bez nařízeného budíka, abych si za odměnu přispala.

(©Petra Škorpová)

Neděle, 3. listopadu 2019: 8. den 
Ujeto: 62 km

Ano, neměla jsem nařízeného budíka a chtěla jsem se pořádně vyspat. Ale člověk míní a život mění. Takže v šest hodin mě vzbudil projíždějící pekař rozvážející čerstvé pečivo v tuk tuku za tónů melodie “Pro Elišku”. Když už jsem tedy vstala a cítila jsem se relativně při síle, rozhodla jsem se zvednout kotvy a popojet do další zastávky. Tou bylo bývalé hlavní město místních povstalců během občanské války – Kilinochchi. Délka trasy ucházejících cca 60 km, tedy na neděli se mi to jevilo jako ideální projížďka.

(©Petra Škorpová)

Na této cestě jsem se začala malinko znepokojovat zvířaty pohybujícími se po silnici. Krav a koz na silnicích bylo víc a víc. Což vyžadovalo větší a větší dovednosti ovládání kola, neb tato roztomilá zvířátka zanechávala na vozovce své biologické poklady, kterýmiž nikdo projíždět nechce. Parádní slalom, kdyby mě viděla nějaká porota, umělecký dojem bych zajisté udělala veliký.

Monument of Victory v Puthukkudiyiruppu (©Petra Škorpová)

Ano a vnímám, že jsem zase o trochu severněji. Vojáků přibývá a občas z ničeho nic se za mnou vynoří jako duchové, aniž bych tušila, že se blíží. Zastavuji u prvního pomníku, Monument of Victory, ve městě Puthukkudiyiruppu. Slezu z kola, Bejbinu zaparkuju a jdu se k památníku podívat. Odněkud se mi za zády objeví voják v plné polní, aby mě hlídal. Asi jsem budila neseriózní dojem a v místních jsem probouzela strach. Ale z čeho? Nevím….

War Memoria v Kilinochch (©Petra Škorpová)

Kolem poledního za vydatného šajnění sluníčka jsem dorazila do Kilinochchi. Do města vede široká čtyřproudová silnice, která tou dobou byla prázdná. Na nějakých místech jsem měla pocit, že je tam víc vojáků, než normálních civilistů. Koukla jsem rychle do mapy, abych se ve městě zorientovala a všimla jsem si, že jsem kousek od War Memorial, který jsem chtěla navštívit. Po této krátké zastávce jsem chtěla jíst. Ale jak jsem si všimla, většina obchodů a Hotelů (“Hotel” je na Srí Lance označení pro místní lidovou restauraci) byla zavřená.

(©Petra Škorpová)

Kousek od memoriálu jsem viděla velkou tržnici plnou lidí, takže jsem se vydala tím směrem. Tržiště bylo obšancované policisty a vojáky. Uvnitř stojí sanitky s lékaři. Nevěděla jsem, co se děje, ale hlad a touha po jídle, byly tak velký, že mě nic nezastavilo. Takže vcházím na trh a chvilku si myslím, že je tam třeba nějaké slavnostní předávání záchranné techniky. Ale ne… Na ostrově jsem byla v době blížících se prezidentských voleb a jeden z kandidátů na prezidenta měl na tomto trhu právě agitku. K jeho smůle, v momentě, kdy jsem vtrhla na trh, většinu pozornosti, jsem na sebe strhla já. Aby ne, blonďatá Evropanka s kolem. Tenhle pomyslný souboj chudák asi vyhrát nemohl.

(©Petra Škorpová)

Na trhu jsem nic k jídlu nenašla, tak jsem sedla na Baby a hledala dál. Po chvíli jsem měla úspěch a dala jsem si pořádné korýtko smažené rýže s vařeným vajíčkem. Vůbec disciplína “jídlo”, byla mnohdy napínavá. Protože jsem neměla velkou šanci, obzvláště v obyčejných “hotelech”, se domluvit anglicky, byla jsem ráda, že pochopili, že mám hlad a napjatá jsem vždy čekala, co mi vlastně přinesou. 

Po obědě jsem si našla místo na přespání, ubytovala se, nabrala sil a protože mi bylo líto skoro celé odpoledne proflákat na pokoji, hledala jsem na internetu nějaké zajímavosti v okolí. Našla jsem padlou vodárenskou věž, která byla zničená teroristy na konci občanské války.

Abych Baby nechala odpočinout, vyrazila jsem k ní pěšky. Věž jsem pořád nemohla najít, tak jsem chvíli bloudila po okolí. Když si mě všiml nějaký pán, chtěl mi pomoct a zeptal se mě, jestli něco hledám. Ano, hledám zničenou vodárenskou věž! A na otázku, kde ji najdu, mi už pán neodpověděl. Jen se otočil a odešel. Spíš to vypadlo, že utekl. Po srovnání okolí se satelitními snímky z map jsem zjistila, že torzo věže je již odklizeno a aktuálně po ní zbyl pouze prázdný pozemek.

Po neúspěšné výpravě, ale příjemné procházce, jsem se vrátila zpět na pokoj, abych se ještě než půjdu spát stihla kouknout na cestu příštího dne a našla si případně zajímavá místa, kde by stálo za to se zastavit.

(©Petra Škorpová)

Pondělí, 4. listopadu 2019: 9. den 
Ujeto: 66 km

Ranní vstávání a balení se stává rutinou a čas, který potřebuji na zabalení všech věcí, se mi za těch pár dní o dost zkrátil.

Vyrážím na cestu. Cíl jsem si předešlý večer jasně stanovila. Dojet přes ELEPHANT PASS do nejsevernějšího bodu ostrova – POINT PEDRO. Toto město není vzdálené, je pouze asi 60 km od Kilinochchi. Bude však mým cílem dnešního dne, protože právě tam je jediné ubytování široko daleko. 

Obrněný buldozer Elephant Pass (©Petra Škorpová)

Během chvíle jsem se ocitla ve Sloním průsmyku, ve kterém jsem nejdřív navštívila památník, jehož středem je obrněný buldozer. Dalším nedalekým památníkem je War Monument. U něho potkávám po dlouhé době bílé tváře. A hned celý autobus. Po absolvování několika interview s nechápajícími turisty pokračuji dál severním směrem. 

socha v Elephant Pass (©Petra Škorpová)

Jak jsem se přibližovala k Point Pedro, pěkná nová silnice se proměnila v tankodrom, na kterém místy nebyl ani asfalt. A moje cesta byla už přímo lemovaná vojáky. Uprostřed ničeho, byli rozestavění po 100 – 200 metrech opět se samopaly v ruce a připraveni k boji. Míjím zároveň i zaminovaná políčka. Cesta je dost nepohodlná a já už se nemůžu dočkat konce.

Nakonec dojíždím a shledávám se s nejsevernějším místem Srí Lanky – Point Pedro. K mému velkému překvapení, je pěkně označeno v podobě poštovní schránky. Udělám si pár pěkných fotek a rychle pokračuji do centra města, kde se potřebuju najíst a pak už nemám čas na žádné prostoje a musím rychle najít ono široko daleko jediné ubytování a doufám, že budu úspěšná. Úspěšná nejen s nalezením, ale že budu mít štěstí a někoho tam najdu, kdo mě ubytuje.

maják (©Petra Škorpová)

Vše proběhlo v pořádku a já jsem měla kde spát. Protože jsem opět na místo dorazila během brzkého odpoledne, měla jsem čas jít se projít do města. Tentokrát jsem měla příležitost být přihlížejícím místního pohřbu. Zpočátku jsem vůbec netušila, že se jedná právě o poslední rozloučení se zesnulým. Dle hlasitosti jsem si nejdřív myslela, že je to opět nějaká předvolební agitka. No jiný kraj, jiný mrav. I když srílanský pohřeb se s tím českým v něčím také podobá. Pokud si odmyslím pyrotechniku a hlasité projevy, připomnělo mi to dřívější pohřby, když celá vesnice šla ve smutečním průvodu nebožtíka vyprovodit na hřbitov.

Místní vozový park (©Petra Škorpová)

Úterý, 5. listopadu 2019: 10. den 
Ujeto: 89 km

Za tmy sedám na kolo a hurá za zážitky dalšího dne. Mám naplánováno jet kolem severního pobřeží a přes několik malých ostrůvků se dostat do Jaffny. Jaffna je největším městem severu a zároveň kulturním hlavním městem Tamilů.

(©Petra Škorpová)

Pokud si dobře pamatuji, tento den jsem se přirovnala k řízku. Tak mě jízda po místních komunikacích naklepala. Jednotlivé ostrůvky byly mezi sebou propojeny ostrůvky. Jen jednou jsem musela použít trajekt, respektive přívoz. Abych nebyla zaskočená, jízdní řád přívozu jsem si dopředu našla na netu, tak abych i zároveň zhruba věděla, v kolik hodin potřebuji kde být. Což, jak se následně ukázalo, byla zbytečně vynaložená energie.

(©Petra Škorpová)

Přívoz si jezdil podle velikosti měsíce, rychlosti větru a postavení Venuše vůči Marsu. Takže ač jsem dorazila na místo se švýcarskou přesností a německou precizností, srílanské nastavení mi umožnilo mít krásnou skoro hodinu odpočinku. Následně mě vyvedlo z míry, že jsem neměla komu dát peníze za lístek za převoz a vlastně ty peníze ani nikdo nechtěl. Přívoz byl zdarma. Jaffna se mě dočkala, ač jsem oproti plánu měla drobné zpoždění, i přesto jsem jí pomyslně dobyla. Přeberte si to podle svého.

Místní architektura (©Petra Škorpová)

Jak jsem úvodem zmínila, Jaffna je největší město severu. Tomu odpovídá hustota dopravy, množství lidí a hluku. Na druhou stranu jsem ale nemusela mít strach, zda najdu nocleh. Takže jsem se mohla zaobírat detaily, jako např.: pěkné a tiché prostředí, čistá koupelna, mýdlo a toaleťák. Po hodině projíždění se po městě jsem našla. Hotýlek byl umístěn v klidné rezidenční čtvrti asi 4 km od centra. O hotel se starala partička mladých kluků, kteří o tomto businessu opravdu něco věděli a hlavně ho uměli dělat. 

(©Petra Škorpová)

Ten den jsem měla v plánu ještě jednou navštívit starou pevnost, zapsanou v UNESCO, u které jsem se na chvíli stavila, když jsem do města přijela. Protože to bylo relativně rozlehlé prostranství, rozhodla jsem se proto nejprve si sehnat spaní, dát si očistu a pak se do pevnosti vrátit. Byla to příjemná procházka a se západem slunce jsem se stihla vrátit zpět na pokoj a už jsem jen relaxovala a připravila si hrubý obraz dalšího dne.

Pokračování v dalším článku: 11.-15. den

Publikováno v Blog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *