Srí Lanka na kole: 11.-15. den

Středa, 6. listopadu 2019: 11. den 
Ujeto: 123 km

Cesta z města jižním směrem do Mannaru. 120 kilometrů vzdálené město, zajímavé pouze starou portugalskou pevností. Cesta byla úmorná a místy až nekonečná. Tohoto dne jsem si sáhla na pomyslné dno. Ne dno fyzických sil, ale na morální dno. A já se snažila najít si sebemenší podněty, které by mi cestu mohly zpříjemnit a rozptýlit mou mysl. Prostě mi ta hlava nešla ničím zabavit. Nakonec jsem se prokousla těmi kilometry a mohla jsem si užívat pocitu z dosaženého cíle dne.

(©Petra Škorpová)

Protože jsem už byla cestou ostřílená a zkušená blondýna na tripu, přesně jsem věděla, kde se chci najíst. Nejlepší jídlo je v zaplivaných, špinavých místních lokálech – hotelech. Nejlépe třeba poblíž autobusového nádraží. Takové místo ani v Mannaru nebylo těžké najít, rukama nohama jsem si objednala Rice and Curry a těšila se, na místní chutě. Tak jako v ČR má svíčková mnoho chutí, podle toho jaká hospodyňka ji vaří, totéž platí platí i pro Rice and Curry nebo Fried Rice na Srí Lance.

(©Petra Škorpová)

Během oběda jsem v rychlosti online prozkoumávala terén, kde najdu svoje přístřeší. Web mi dal jasné informace. Moc možností v tomto městě nebylo, ale jeden hotel, na druhém konci města, vypadal přívětivě a co víc, byly na něj velmi dobré recenze. Po jídle jsem se rychle rozjela směr druhá strana města. Bohužel, dle udané adresy, jsem nikde takové ubytování nemohla nalézt. 

(©Petra Škorpová)

Každý dům v ulici jsem srovnávala s fotkou na bookingu a nikde nic. Milý kolemjdoucí mi chtěl evidentně moc pomoct, ale opět jsem narazila na jazykovou bariéru. Takže nic, na pána jsem se hezky usmála a poděkovala mu. V dlouhé ulici, ve které můj vybraný hotel nebyl k nalezení, byla však cedule s reklamou na pronájem pokojů. To jsem brala jako zprávu zhůry a částečně jako vysvobození. Byla jsem už celkem dost unavená, abych se vracela zase zpět do centra a tam s nejistým výsledkem hledala další jiné přístřeší.

Rozhodla jsem se tedy kouknout na onen dům, na který byl poutač. Tedy znovu sednu na kolo, boční uličkou se propletu mezi stádem oslíků, až jsem se dostala ke krásnému koloniálnímu domu. Jdu dovnitř, respektive vejdu na zahradu a vyhýbajíc se dost agresivnímu psovi uvázanému na řetězu se dostanu k impozantním otevřeným vchodovým dveřím do domu. Chvíli halekám a volám, než přijde mladá paní.

A zase ta jazyková bariéra… Ale… Ruce a nohy a lingvistické schopnosti mých končetin jsou zjevně již na dobré úrovni. Paní pochopila, co chci a šla pro postaršího pána. Toho jsem evidentně probudila. Ale business je business. Takže mám pro tuto noc pokoj v parádním koloniálním domě. Pokoj s opravdu rychlou wifi, klimatizací a jak jsem později zjistila, tak i se spoustou komárů, punkově řešenou koupelnou a nemalou kulturní vložkou na dobrou noc.

(©Petra Škorpová)

Tento dům se ve večerních hodinách stal mou noční můrou a asi daleko pohodlněji bych se cítila u Adam’s Family. V pozdějších hodinách, když už jsem se chystala jít spát, abych byla druhý den ráno svěží a vitální, se v přízemí začalo odehrávat do té doby pro mně naprosto neznámé. Hrozný řev, bušení a kopání do dveří. Hlasitý hovor, kterému vůbec nerozumíte, ale čemu rozumíte, je to, že to není nic přátelského. Když se situace neuklidňuje, jakožto chladnokrevný zabiják, který se jen tak ničeho nezalekne, jdu opatrně dolů zmapovat situaci.

Konflikt se odehrává mezi tou mladou paní a postarším pánem. Což patrně byla dcera s otcem. Všemu přihlíží postarší paní a také pětiletý klučina. Fakt mi z toho všeho nebylo dobře. V hlavě jsem si to všechno vyhodnotila jako slušné domácí násilí. Dcera od otce již evidentně nějakou tu ránu chytla. Ale teď co udělat, běželo mi v hlavě. V civilizovanějším světě, bych neváhala a volala policii. Ale tady? Jsem v Asii. Jiný kraj – jiný mrav. Jsem navíc stále na severu ostrova, který se evidentně stále od jeho zbytku dost kulturně liší. 

(©Petra Škorpová)

Co když je to tady vlastně “normální”? A když se do toho zapojím, nedostanu také jednu výchovnou? Dávám si tedy záležet na tom, aby mě rodinka viděla, že na ně koukám a že tam jsem a říkám si, že by to mohlo k uklidnění situace pomoci. Dělám poslední okaté kolečko kolem nich a ubírám se zpět do svého pokoje. Ha! Hlasy se ztišily! Bohužel ne však na dlouho, po chvilce vše začíná nanovo. Teď už mám i já malinko pocuchané nervy a nabíhá mi žíla na krku.

Jdu tedy za nimi dolů do kuchyně a se vší slušností a s omluvou, že vyrušuji, starého pána žádám o klid a argumentuji tím, že jsem za jejich komůrku zaplatila 6000 rupií a potřebuji odpočívat a spát, protože druhý den brzo vstávám. Pán na mě dost překvapeně koukal, asi jako co si to snad dovoluju. Vracím se po schodech do svého pokoje s pocitem částečného zadostiučinění. Debata se utišuje. Zavírám dveře, ulehám do postele. Za další půlhodinu je již úplný klid. Únavou usínám.

Čtvrtek, 7. listopadu 2019: 12. den 
Ujeto: 121 km

Po hodně dobrodružném večeru ráno za tmy vstávám a balím si svých pár švestek. Ani mě nenapadlo, že bych mohla den začít nějakou překážkou. Domácím jsem několikrát přece říkala, že potřebuju v půl šesté odjet. Omyl! Vylezu z pokoje a v celém domě tam a hrobové ticho. OK, rozsvítím si na mobilu baterku a pomalu a opatrně se sunu po schodišti dolů ke vchodovým dveřím v hale.

A ejhle. Na dveřích je obrovská petlice. Opatrně, abych domácí nebudila, ji sundavám. Ale chyba lávky, že bych se tak jednoduše dostala ven, dveře jsou ještě zamčené a klíč nikde. WTF!!! V tom se za mnou zjevuje stará paní, něco mi posuňky naznačuje a jde do pokoje, kde spí dědek teriorista, aby ho vzbudila. Vidím ho, jak vstává z matrace, kterou má hozenou na zemi, a pod ní hledá klíč. Přichází a odemyká mi. Babča jde ještě uvázat jejich psího trhače a v mezičase dědek po mě chce znovu peníze. Peníze? Já platila hned při příjezdu. Což mu říkám – dost asertivně  možná až trochu nasertivně. Sedajíc na Bejbinu rychle odjížím. Byl to krásný koloniální dům hrůzy. 

(©Petra Škorpová)

Pro dvanáctý den jsem si za cíl vytýčila starobylé město Anuradhapura. Je to historické a rozpadlé město vzdálené asi 120 km východně ve vnitru ostrova. První kilometry šlapání utíkaly pěkně svižně, ale pak se to nějak zaseklo a já zase nevěděla, čím svou hlavu a své myšlenky zabavit.

Asi na padesátým kilometru, kdy už jsem byla i po snídani, mě hrozně bolel zadek. Tak jsem si řekla, že v rámci ulevení si a protáhnutí své tělesné schránky, na chvilku sesednu a kolo povedu. Odpočine si zadek a trošku si protáhnu nohy. 

Tak jo, sesedám a vedu kolo. V tom slyším, jak za mnou přijíždí dvě motorky a jak se přibližují, znatelně dle zvuku zpomalují. OK, to je tady na cestách normální. Místní vidí bílou, tak mají potřebu pozdravit, zeptat se kam jedu, prostě jen tak. Asi to není moc časté, aby bílá si to na kole štrádovala místními končinami.

Teď je ale něco jinak. Motorky vedle mě zastavují. Já se tím nijak nevzrušuju a ťapkám si dál. Jen lehce pootočím hlavu a spíš, než tím pootočením hlavy, periferním viděním vidím, jak spolujezdec z jedné motorky sesedá a v dlani drží pistoli. Ještě vnímám jeho otázku, jestli mám s něčím problém a pak už mám jen černo před očima. Nevnímala jsem vůbec nic, jen si pamatuji, že jsem si řekla: “Péťo nezastavuj, ťapkej dál” a v hlavě mi proběhlo něco jako, že snad mi nechtěj vzít mojí Bejbinu! No nemám já to geniální pud sebezáchovy, cítím se v ohrožení a pomalu jdu. Říkám si, že normální člověk by aspoň utíkal, ujížděl nebo něco. Ale ne já, já jen pomalu jdu a dělám jakoby nic. Asi se to odehrálo jen v pár sekundách a na pár metrech, pro mě to bylo ale nekonečně dlouhé. 

Moje mysl pak už jen registruje moment, kdy mi onen pán říká, že je policista v civilu. V tom jsem naskočila zase do normálního módu a i se na něho usmála. Poděkovala jsem a ujistila ho, že problém nemám, že se jen potřebuju protáhnout. No a to jsem si při opuštění města Mannar naivně myslela, že dům hrůzy už jen tak něco nepřekoná.

(©Petra Škorpová)

Nabytá adrenalinem a plná zážitků už ani nevím jak, najednou jsem se ocitala v cíli. Ještě si vybavuji jeden vojenský check point na cestě, na kterém mě důležitě kontrolovali dva postarší vojáci. Asi jsem už po všem ztratila veškerý respekt, který k autoritám jsem neměla nikdy moc velký. Takže na každou otázku, která mi byla položená, jsem slušně odpověděla a s odpovědí jsem položila protiotázku já.

Nejvíc mě asi bavil fakt, že orgán, který dělá kontroly a tváří se u toho náležitě důležitě, pomalu nemá základní penzum zeměpisných znalostí. Chápu, že jsme malá země, ale jsme součástí EU, OSN, NATO a přesto jsem ho zahnala do kouta, když jsem mu položila banální otázku, jestli ví, kde ČR je. Malá nápověda je už asi na mém pase, na kterém malé známky k příslušnosti EU tedy Evropě jsou. 

(©Petra Škorpová)

Jsem tedy v cíli v Anuradhapuře. Tady jsem si našla moc krásný hotýlek v novém městě na břehu jezera. Po příjezdu se mě pan majitel ptal, zda se chystám jít do starého města a byl překvapený, že budu jen jednu noc. Vysvětlovala jsem mu, že dělám trip kolem ostrova, ale i jsem si pro sebe říkala, že ač nejsem úplně na památky, byla by škoda, když už tu jsem, abych se alespoň na něco nedošla podívat.

Místní taxík (©Petra Škorpová)

Nechala jsem si tedy doporučit to nejdůležitější, co bych měla vidět. Rychle jsem proběhla sprchou, převlíkla se do civilnějšího oblečení a běžela za památkami. Protože jsem neměla úplně moc času, asi za 2 hodiny se mělo stmívat, vzala jsem si taxi a nechala se ke starému městu dovézt. To jsem si v rychlosti prošla. Protože jsem na kole cestovala hodně na lehko, neměla jsem žádné dlouhé kalhoty a tak jsem neměla žádný vhodný oděv, abych mohla řádně navštívit nějaké posvátné místo. Ale i tak to za to stálo, obdivovala jsem ten krásný a hlavně opečovávaný historický komplex.

Ruwanweli Maha Seya (©Petra Škorpová)

Pátek, 8. listopadu 2019: 13. den 
Ujeto: 124 km

Cesta z historického města zpět na západní pobřeží na poloostrov Kalpitiya

Toho dne jsem, jak už bylo mým zvykem, za tmy vyrážela na další etapu. Byl to plný den debužírování.  Stavěla jsem doslova na každém rohu. Ke snídani na banány, několikrát na kokosáky, na oběd a během dopoledne oním pomyslným vrcholem bylo “italian style coffee” s Coca-Colou. Bylo to jedno z prvních “italian style coffee” po dlouhých dnech šlapání. Asi nebylo úplně nejlepší, ale co – lepší brabec v hrsti, než holub na střeše.

(©Petra Škorpová)

Na oběd jsem už byla na pobřeží ve městě Puttala a s pocitem, že za “pár” kilometrů jsem v mém průběžně plánovaném cíli, jsem nikam nespěchala. Po obědě jsem se zastavila vytrávit na pláži, kde jsem na bookingu hledala místo, zhruba v půlce poloostrova, na ubytování. Nějaké jsem našla, tak jsem se vydala na zbytek cesty. Avšak poté, co jsem k němu přijela, jsem zjistila, že nikdo nikde není a že není pravděpodobné, že to bude to pravé místo pro mé přespání.

Uvědomila jsem si, že asi 2 km nazpět jsem míjela ještě jedny vilky, ve kterých ubytování bylo. Vrátila jsem se tedy tam. Hned jak jsem se zjevila na příjezdové cestě u vilek, mával na mě pán, který měl ubytování na starosti. Bohužel pokoje neměly ani klimatizaci, ani wifi. Což bylo důvodem, toho proč jsem jen poděkovala a hodlala jsem hledat něco dalšího. Hlavně klimatizace pro mě byla vždy alfa omega, protože jsem si každý den prala své svršky a ve vlhkém prostředí, které je na Srí Lance, by mi ani funkční oblečení do rána neuschlo. A pak jsem taktéž chtěla mít nějaký komfort na spaní.

(©Petra Škorpová)

Šla jsem tedy zpět, za plot pozemku, kde ony vilky stály, vyndala jsem znovu mobil a na bookingu hledala další spací místa. Protože jsem stihla do toho ještě telefonovat a stála jsem tam déle, všiml si mě pán z ubytování a přišel za mnou ujistit mě, že v okolí nic jiného nenajdu a že mi sleví 1000 rupií. S díky jsem jeho nabídku odmítla a dál jsem telefonovala s kamarádkou. Když jsem se s ní rozloučila, šla jsem konečně na net něco hledat a pán přišel znova. Nenechal se odradit. Dával mi další slevu. Znovu jsem poděkovala a hledala.

(©Petra Škorpová)

Rozhodování jsem trošku zrychlila, neboť jsem měla pocit, že jestli tam budu stál dalších 5 minut, pán mi do vilky nechá zavést i wifi a nainstaluje A/C.  Takže rychle pryč, směr nově nalezené místo na spaní.  Ale drobek vzdálené – asi dalších 20 km. Což pro mě v tu chvíli byla výzva a tak trochu i zase závod s časem, respektive se západem slunce. Ale s větrem v zádech jsem to zvládla a ještě za světla jsem našla krásné bungalovy v plážovém miniresortu s klimatizací i wifi. 

(©Petra Škorpová)
(©Petra Škorpová)

Sobota, 9. listopadu 2019: 14. den 
Ujeto: 52 km

Myslím, že jsem ho nazvala flákacím. S ohledem na další destinace jsem potřebovala zůstat na poloostrově Kalpitiya. A protože předcházející den nucená okolnostmi jsem ujela víc, než jsem chtěla, byl tento sobotní den hodně pohodový. Hledala jsem si všechny možné objížďky a prodloužení cesty, abych aspoň pár kilometrů ujela a něco našlapala. Inspirovaná tím, že jsem se v minulých dnech dotkla nejsevernějšího bodu ostrova, jsem hledala ten pevninský nejzápadnější.

Kalpitiya (©Petra Škorpová)

Což do teď mohu jen spekulovat, zda se mi to povedlo, nebo ne. Následně jsem se rozjela na úplný konec poloostrova a odtamtud už jen různýma prodlužkama zpět do vesnice Ilanthadiya, kde jsem si našla další plážový resort, tentokrát ale s trošku luxusnějšíma bungalovama.

(©Petra Škorpová)

Protože jsem se ubytovala krátce po poledni, měla jsem dostatek času na odpočinek. Abych moc nezahálela, vyhlásila jsem si prací den. Kdejaká pradlenka široko daleko by koukala. Protože ubytování už bylo trošku hogo-fogo, krom toaleťáku a mýdla jsem v koupelně našla mnoho dalšího. Sprchový gel, šampón, kondicionér a další poklady, o kterých jsem vlastně, po 14 dnech s kartáčkem na zuby v bagu, i chvilku musela přemýšlet, k čemu jsou určeny.

pláž resortu (©Petra Škorpová)
relax v resortu (©Petra Škorpová)

Chytla jsem tedy šanci pořádně za pačesy a celou svojí garderóbu jsem si přeprala. A ano, měla jsem dresy a cyklokalhoty vyprané v šamponu a kondicioneru. A všechno bylo tak krásně voňavoučké a heboučké. Králíček Azurit by koukal jako vrána do krtince, jaká jsem holka šikovná.

plánování horské trasy (©Petra Škorpová)

Ve zbytku volného času jsem se začala psychicky připravovat na poslední a závěrečnou třetinu tripu. Pořád ve vzduchu visel ten velký otazník, kudy pojedu. Prapůvodní představa byla ze západního pobřeží to vohnout do středoostrova a jet přes vysočinu a poznat druhou drsnou tvář Srí Lanky. O co míň rozpálenou a teplou, o to víc kopcovitou. Projet místy, kam se v dobách minulých stahovali mimo jiné Britové a kde zakládali čajové plantáže. Druhou možnou variantou bylo zůstat na západním pobřeží a podél oceánu se vrátit do místa, kde jsem zahajovala celý trip.

vesnice Ilanthadiya (©Petra Škorpová)

Neděle, 10. listopadu 2019: 15. den 
Ujeto: 81 km

Asi na nějakou dobu poslední kilometry podél oceánu. Za ranního korupění jsem osedlala Bejbinu a rozjela se do osmdesát kilometrů vzdáleného Chilawu. Cestou mě pobavila partička místních mladíků na silničkách. Nevím odkud a kam jeli, ale měli stejný směr. Aniž bych o nich ze začátku věděla a snažila se je dohnat, bez větších problémů jsem je na mý Bejbině dojela a předjela.

Místní rybáři (©Petra Škorpová)

Moc jim to šlapání ještě nešlo, všichni na těch kolech vypadli hrozně vtipně a vypadali na to, že jejich cyklistický oddíl má jeden z prvních tréninků vůbec. Ale fakt se snažili, všichni měli dresíky a čeho jsem si cenila a co na místní poměry je vzácné, všichni klucí měli helmy. Ani jsem se nestihla moc utahat a najednou jsem byla v cíli. Takže čas na rituál jídla u něhož jsem si hledala nějaké přespání. V tomto městě to zas takový problém nebyl a na první pokus jsem bydlela.

(©Petra Škorpová)

Do rána se mi udělal opar. Protože v tu dobu moje cestovní lékárna obsahovala Ibalgin, antikoncepci a cestou zakoupené mazání na koleno, v rámci večerní procházky jsem se ještě zastavila v lékárně. Než jsem do ní vstoupila, ještě jsem ve slovníku hledala, jak se řekne anglicky opar. Něco mi podvědomě říkala že “cold sore”, ale nebyla jsem si úplně jista. Ano je to tak, ale krom tohoto výrazu jsem ještě našla výraz “oral herpes”, kterýž ve mě evokoval latinu a tak jsem si říkala, že to bude pro lékárníka možná pochopitelnější.

(©Petra Škorpová)

Mýlila jsem se… Možná i myšlenkovým pochodem, že se lékárník v rámci studia učí latinu. V jednu chvíli jsem se tedy přistihla, jak na celou lékárnu řvu “orál herpes”. Což mi přijde strašně vtipné, pro Čecha skoro až stigmatuzující spojení “oral” a “herpes”. Mimochodem s “cold sore” jsem taky neuspěla. Takže jsem odhrnula pysk rtu a opisně jsem se pánovi snažila říct, co mě trápí a co bych od něj chtěla.

Na první pokus mi chtěl prodat balzám na rty. Já se nenechala odbýt a z lékárny nakonec jsem odešla s nějakým gelem. A na co byl? To se teď mohu jen dohadovat, krabička byla popsaná sinhálštinou a tamilštinou, což se mi ani Google translatorem přeložit nepovedlo. Ale když nic jiného, tak jako placebo, gel fungoval skvěle a byl příjemně mentolově chladivý.

Přístav Chilaw (©Petra Škorpová)

Večer jsem musela rozseknout jakým směrem se mé další dny vydají. Zda tou jednodušší a kratší cestou kolem pobřeží a nebo zda to nakonec vyhraje cesta delší a zato víc kopcovitější přes nejvyšší místa ostrova. Ano, druhá a prvotně zamýšlená varianta vyhrála. Koleno se již tvářilo v naprostém pořádku a nebyl tedy žádný důvod se vymlouvat na nějakou pseudo bolístku.

(©Petra Škorpová)

Pokračování v dalším článku: 16.-22 den

Publikováno v Blog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *