Srí Lanka na kole: 16.-22. den

Pondělí, 11. listopadu 2019: 16. den 
Ujeto: 117 km

Osud jsem rozhodnutím z minulého dne měla zpečetěný, tak mi nezbylo nic jiného než se hned ráno vydat východním směrem do hor.

hinduistický chrám Chilaw (©Petra Škorpová)

Jak se vzdaluji od pobřeží, v dáli se mi vykreslují romanticky vypadající hornatá panoramata. No není to krása. Je! Cílem dne je historické město ležící v krajině vrchoviny, které je hlavním městem sinhálské kultury.

Kurunegala (©Petra Škorpová)

Se zastávkou na oběd ve městě Kurunegala, kde jsem si dala jednu z dalších variací na Fried Rice, jsem začala postupně stoupat do Kandy. Tam jsem si původně chtěla najít nějaké ubytování v domku se zahradou. Souhrou náhod jsem se však ocitla v krásném a útulném hotelu západního typu v samotném centru města.

(©Petra Škorpová)

Prostě jsem jen zastavila na správném místě a portýr si mě našel. Ani Bejbina nebyla problém, ona sama měla vlastní servis. V první fázi byla opatrně vynesena po schodech do prvního poschodí, kde jsem měla pokoj. Bejbina byla zprvu zaparkovaná na hotelové terase, aby mi nepřekážela na pokoji. Protože jsem byla v historickém centru města, pokoj s king size postelí nebyl dimenzován ještě pro kolo.

(©Petra Škorpová)

Bejbinu mi pak hotelová obsluha přepravila na noc na pokoj, abychom nyní po tolika společných nocí a dní nepřetínali pomyslnou pupeční šňůru. Už jsme prostě jedna k druhé patřily. Protože na ostrově moc bláznů na kole nejezdí, nebyl nikde problém všem “nakecat”, že se jedná o strašně speciální, moc drahé závodní kolo :-). Snad jsem si těmito drobnými lži moc nepokazila karmu. Na mojí obranu – Bejbině jsem dělala PR a na tamní poměry je to vlastně hrozně drahé kolo. A závodní skoro také – závodím sní s větrem, porovnávám si síly se slony ve zrychlení a ve sprintu rychlost srovnám s kdejakým psem.

Město Kandy (©Petra Škorpová)
(©Petra Škorpová)

Úterý, 12. listopadu 2019: 17. den 
Ujeto: 59 km

Ráno nikam extra nespěchám. Není úplně kam. Denní rozpočet kilometrů je na vzdálenost malý. Vzhledem k výškovým metrům a rozestupy mezi ubytovacími kapacitami na cestě jsem se snažila trošku víc dopředu plánovat a malinko si rozvrhnout síly. Já nemám kondičku, abych jezdila do kopců a stoupání z duše nesnáším!

Queen’s hotel Kandy (©Petra Škorpová)

Když jsem předzabalila Bejbinu, šla jsem si ji na chvilku odložit ještě na terasu, kde jsem narazila na jednu japonskou turistku. Slečna měla potřebu si popovídat, ale protože uměla anglicky jen pár základních frází, během chvíle se debata odvíjela přes Google translator, do kterého ona japonsky vždy něco napsala, překladač přeložil a já jí obratem přes translator odpověděla. Zajímavá zkušenost a nejen to. Vzájemně jsme si vysdílely naše kulturní reálie, přičemž pro ni bylo například naprosto nepředstavitelné, že já jsem na měsíční dovolené. To se v Japonsku nenosí.

Město Walahagoda (©Petra Škorpová)

Po lingvistickém okénku už mi nezbývalo nic jiného, než si dojít sbalit na pokoj svých zbylých pár švestek, požádat portýra o přemístění Bejbiny do přízemí a vyrazit do ulic města. Protože jsem večer toho moc nestihla, jen pouze krátkou procházku do kavárny, měla jsem v plánu udělat si rychloprohlídku města na kole. Kolem Chrámu Buddhova zubu, objet jezero a projet si uličky v centru města. Pak už jen vstříc kopcům a stoupání. 

Město Walahagoda (©Petra Škorpová)

Když jsem po obědě zdolávala další metry převýšení, zastavila jsem se na malou občerstvovací přestávku na kokosáka. Voda z kokosových ořechů se pro mě stala pohonem a energeťákem. Koupím si kokosáka a jdu si ho v klidu vypít na lavičku vedle stánku. V tom vidím přijíždět a zastavovat autobus turistů. Autobus plný bílých turistů v důchodovém věku. Jak vylézají z pohodlného busu ven a dělají spořádanou frontu na kokosáky, všímají si mě. A pomalu středem pozornosti už není kokosová voda, kvůli které tam dělají tu pauzičku, ale já. Jak jsem měla v zápětí možnost zjistit, nebyli to důchodci, ale byli to praví švýcarští rentiéři.

Čajové pole (©Petra Škorpová)

Z jednoho se následně vyklubal Čechošvýcar a já tak mohla alespoň na chvíli použít svoji rodnou řeč. Každopádně, oni moc nechápali, proč jsem v takových kopcích na kole a v jednu chvíli jsem se až bála, že mě i s Bejbinou našťouchají do busu a budu muset jet s nima. Tak jsem se jako největší hrdina raději s nimi rozloučila, zamávala jim a rychle jsem ujela. Následujících několik kilometrů se pak pro mě stali takovou pozitivní morální motivací, proč v tempu pořádně dupat do kopce.

stánek u silnice (©Petra Škorpová)

Teplota se pomalu snižovala na příjemné stupně a já postupně stoupala mezi nádherně upravenými čajovými plantážemi. Ke spaní jsem si pak našla hotel, který byl součástí čajové továrny. Uprostřed ničeho, široko daleko jen čajové plantáže. Krása se střídala s romantikou. Mělo to jen pár drobných vad na kráse. Už mi byla zima. Hlavně v noci. A byla jsem hrozně hladová. Při check-inu na hotelu jsem jídlem ještě pohrdala, ale když se nachýlil večer, dala bych za kousek suchého chleba, nevím co.

Čajová plantáž (©Petra Škorpová)

Středa, 13. listopadu 2019: 18. den 
Ujeto: 49 km

Ráno mě probudil ukrutný hlad, který byl strůjcem rychlého zabalení se a pak už nezbývalo nic jiného než se rozjet kupředu, vpřed k dalším zážitkům.

(©Petra Škorpová)

V první vesnici, kterou jsem potkala, jsem pohotově hledala nějaký místní “hotel”, abych se najedla. Tento den by mi nestačily dva baby banánky, které jsem standardně byla zvyklá snídat. Potřebovala jsem pořádnou snídani. “Hotel” jsem našla, dala jsem si pořádný nášup včetně rýžových nudlí, dhálu a všech ostatních nezbytnostní, které místní snídají.

(©Petra Škorpová)

Jednu ze základních fyziologických potřeb dle teorie Abrahama Maslowa jsem uspokojila a rozhodla jsem se nebýt troškař a celou jeho pyramidu přeskočit na její vrchol a začít pracovat na uspokojování té nejvyšší potřeby – seberealizace. Čímž bylo dupání do kopce. S plným žaludkem jsem měla pocit, že jsem těžší o dalších 10 kilo. Nohy nechtěly poslouchat a měla jsem pocit, že to kolo nejsem schopna pořádně rozjet ani po rovince, natož ho rozhýbat k pohybu do stoupání.

Stoupám hloubš a klesám výš (©Petra Škorpová)

Jak jsem dobývala jeden výškový metr za druhým, funěla jsem jako parní lokomotiva. Občas, abych zapomněla na to, jak moc mě bolí nohy, jsem se kochala naprosto báječnými scenériemi a výhledy, které mi byly alespoň trochu příjemnou náplastí a odměnou za to utrpení. 

(©Petra Škorpová)

A pak se to stalo. Ze zadu slyším dost neobvyklý zvuk. Není to auto, tuk tuk ani autobus. Ohlédnu se a vidím cyklistu. Regulérního bikera. Když mě míjí, dokonce mě i pozdraví. Kluk na Scott horákovi, vyladěnej ve Scott hadříkách. Fakt sportovec. Pochválím mu kolo – jako “ máš moc hezký kolo”. On se zamyslí, koukne na mě a odpoví mi, že mám skoro stejné. Snažím se být vtipná, tak se ho zeptám, zda je toto (myslím tím dupat hnusný kopce) jeho koníček. Přece jen, já měla na kole bagy a asi bylo vidět, že jen projíždím. Ale on – na kole jen dva bidony. Nic víc…. 

(©Petra Škorpová)

Odpoví mi něco v tom smyslu, že za námi jsou jeho dva další kámoši a že jsou profi cyklisté – sporťáci, kteří se v těch kopcích připravují na nějaké asijské hry. Wow dobře oni. Wow dobře já. Netrvá dlouho, když nás jeho dva kámoši dojíždí. Pozdravím se i s nimi. Prohodíme pár slov, já že jsem jen na dovolené a nenápadně upozorňuju na to, že to mám s tím dupáním kopce o dost těžší, protože ještě vezu spoustu kilo v bagách. Snažím se s nimi na tu chvíli udržet tempo, abych se jako bílá holka neshodila a vypadala jsem alespoň trošku cool.

(©Petra Škorpová)

Bohužel oni ten den měli pouze recovery day a vyloženě se nikam nehnali, takže mě pobídli, ať šlapu s nimi. No nemohla jsem říct ne, to by moje ego nedalo. Zatla jsem zuby a tváříc se, že jsem naprosto v pohodě a mám vlastně dost podobnou kondičku jako oni, jsem dupala bolest nebolest. Velký kus cesty jsem se takto s nimi vyvezla. Když už jsem měla pocit, že začínám mít stavy bezvědomí, jako by nic jsem jen prohodila, že si chci udělat nějaké fotky a dát si kokosáka a u prvního stánku, který jsme potkali jsem se od kluků odpojila. Do dneška vlastně ani nevím, zda to byli Srílančani, nebo nějací jiní cizinci. Ale díky nim jsem se prokousala nemalým převýšením.

Nejvyšší vesnice (©Petra Škorpová)

Když jsem se na dosah přiblížila k cíli, kterým byla Nuwara Eliya, abych těch výškových metrů neměla málo, uhnula jsem to ještě do nejvýše poležené vesnice na ostrově. 

Jezero Nuwara Eliya (©Petra Škorpová)

Po příjezdu do cílového města jsem si udělala krátkou projížďku kolem uměle vybudovaného jezera a golfového hřiště a pak už jen hledala to pravé místo, kde složím hlavu. Vybrala jsem dobře. Na pěkně zařízeném hotelovém pokoji byla totiž teplá zimní přikrývka, což jsem víc než uvítala.

Pošta Nuwara Eliya (©Petra Škorpová)

Čtvrtek, 14. listopadu 2019: 19. den 
Ujeto: 60 km

Je to skoro až neuvěřitelné, jak rychle se už umím zabalit a připravit na další cestu. Klobouk dolů, jak sundavám den po dni onen čas.

Dobrá nálada mne neopouštěla (©Petra Škorpová)

Tento den jsem se zdržela pouze oblékáním se do bundy. Ráno, když jsem usedala na kolo, bylo venku asi jen 13 stupňů, což na triko s krátkým rukávem je sakra málo.

(©Petra Škorpová)

Od toho dne jsem neměla žádná velká očekávání, snad jen, a to nevím proč, jsem si říkala, že už to bude relativně pohodová cesta. Nejvyšší nadmořský bod jsem už měla zdolaný, tak co bych po cestě tak těžkého mohla potkat.

Stoupání bylo nekonečné… (©Petra Škorpová)
Sběračky čaje (©Petra Škorpová)

První kilometry to jelo samo. Krásné dlouhé sjezdy. Za ty jsem ale za odměnu dostala opět zase krásné dlouhé výjezdy do kopce. Ano, ty mě malinko překvapily, na ně už jsem nebyla připravena. Co mě ale mile překvapilo, byl stav mých nohou. Krom toho, že už jsem byla na kole devatenáctý den a stále jsem byla bez zářezu od psích zubů. Několikátý den jsem se už pohybovala v relativně vyšší nadmořské výšce a stále nepřišel ten zlom, kdy už by mé tělo nebylo schopno se přes noc zregenerovat. A tak nohy stále obstojně fungovaly.

Já a Antonio (©Petra Škorpová)

Něměla jsem tedy žádnou relevantní výmluvu a do kopců jsem musela statečně šlapat. Stále jsem se nacházela mezi rozlehlými čajovými plantážemi, na kterých jsem mohla pozorovat sběračky a celou technologii sbírání čajových listů a následný mechanismus a koordinaci přepravy. Na jedné zastávce jsem se seznámila s jedním řidičem auta, který právě čaj převážel. Teda abych to uvedla na pravou míru, on se seznámil se mnou. Jmenoval se Antonio. Rád se fotil na selfie (abych mu udělala radost, musela jsem si s nim jedno společné sefíčko udělat). Anglicky moc neuměl. Jediné co Antonio anglicky uměl výborně, byla čísla. Nadiktoval mi k uložení všechny svoje tři telefony. Byl to moc milý pán. Milý, ale otravný.

Město Haputale (©Petra Škorpová)

Po této, né moc odpočinkové, zastávce jsem plna sil vyrazila na posledních pár kilometrů dne do malého vysokohorského městečka Haputale. Tady jsem si našla moc krásný pokoj v rodinném penzionu. Bohužel snad v tom největším krplálu, který ve městě byl. Ale postel se dvěma teplými dekami a horkou vodou v koupelně za to stála.

Pátek, 15. listopadu 2019: 20. den 
Ujeto: 92 km

Jo, tak to byl asi sjezd mého života. Neříkám, že toho mám naježděno na kole kvanta. To v žádném případě. Jsem stále takový “biker junior”. S Bejbinou jsme na Sri Lance kroutily teprve druhou sezónu společného bytí. A vlastně ona je tak trochu tou mojí “první kololáskou”.

Ale zpět k té jízdě. Jedním slovem to prostě byla pecka. Klesání 2000 výškových metrů. Nabírala jsem neskutečné rychlosti, až jsem si občas musela přibrzdit. Dokonce jsem byla schopna předjíždět tuk tuky a jiné pomaleji jedoucí dopravní prostředky. Ač jsem jela “jen” po asfaltu, nemohla jsem se nechat unášet jen tou rychlostí, ale naopak. Musela jsem být stále ve střehu. Občas se vyhnout lejnu, psi byli také stále velkou hrozbou. Nikdy jsem nevěděla, kdy a kde proti mně vyrazí autobus či nějaký náklaďák. Na Srí Lance v tomto ohledu platí právo silnějšího, což třeba autobus bez diskuze je. A pokud jste v roli toho slabšího, nezbývá nic jiného než ustupovat a uhýbat, i když v pomyslném právu jste vy.

(©Petra Škorpová)

Když jsem se dostala po mnoha kilometrech pod kopce a hory do relativně normální nadmořské výšky, bylo to horší šlapání. Ten den jsem měla pocit, že nemám nohy. Nebyly schopny ničeho a já se celý zbytek cesty trápila. Uklidňovala jsem se, že vše je způsobeno nadmořskou výškou a paradoxně nyní, když už jsem v nížině, tělo nemůže a vypíná. Dle dlouhodobějšího “horského” plánu jsem pro tento den měla za cíl Udawalawe, či něco poblíž. Ale právě v této vesnici / malém městě jsem měla schované eso v rukávu. 

Prapůvodní plán na posledních zhruba 200 km jsem totiž musela trošku změnit. Ta prapůvodní cesta nebyla úplně podél pobřeží, ale zakousnutá trošku do vnitrozemí, kde není turistický ruch a po cestě bych měla jedno jediné ubytování, které dle referencí navíc nebylo nikterak spolehlivé. 

Dopink kokosák (©Petra Škorpová)

Mnozí cestovatelé si stěžovali, že i když ho měli booklé a vědělo se o nich, že se mají ubytovat, hotel byl nedobytný. A mně na tento den, kdy jsem se tam měla pohybovat, vycházely prezidentské volby. Na tento den jsem byla již dopředu upozorňovaná mým panem domácím, že nemusím sehnat vlastně vůbec nic, že mohou i krámy být zavřené.

Proto jsem se rozhodla posledních 200 km jet po pobřeží. Což mi umožnilo znovu se podívat do Matara a zajít na skvělé kafe do Dutchman’s Street.

Mé ubytování (©Petra Škorpová)

Vracím se k mému esu v rukávě dvacátého dne – předběžně jsem si našla hotýlek s dobrými referencemi. A co víc! Mezi vybavením byla automatická pračka. No představte si to. Skoro po 3 týdnech zažít ten luxus a vyprat si v pračce. Už jsem si úplně představovala, jak běžím do obchůdku koupit si prášek na praní a že si vyperu tak, že bílá bude bílá a vyvoněná pak další den budu moci dorazit na kafe!

Ale jak už mi Srí Lanka a její bohové několikrát dokázali a ukázali, ne vždy vše dopadne podle představ. Hotel jsem našla, volno měli, ale i tak mě neubytovali. Důvod? Protože zítřejší prezidentské volby! 

Odpočinek jsem si zasloužila (©Petra Škorpová)

Pardon, ale já chci jen jednu noc. A než se otevřou volební místnosti, tak budu zase pryč. 

Ne, prostě přes volby vlak nejede a já měla smolíka. O pár kilometrů jinde jsem našla nějakou Eco oázu s bungalovama a se začínající průtrží deště jsem se ubytovala. Navíc jsem se ujistila, že náhradní plán vracet se těsně podél pobřeží přes Matara, je ta nejlepší cesta. Asi by se mi poslední noc nechtěla trávit někde pod širákem. 

Sobota, 16. listopadu 2019: 21. den 
Ujeto: 90 km

Den voleb. Dnešní cíl Matara. Brzo ráno zase sedám na kolo a vyrážím. Dopředu mě žene kafe! A navíc nohy zregenerovaly a jsou jako nové. Necítím známky žádné únavy. Vlastně už mě nebolí vůbec nic. I zadek mám osezelý. Ruce nebolí a záda taky ne. Až nato, že nemám cit v konečcích prstů, se cítím jak novorozeně, kterého ještě netrápí žádný neduh.

Místní volby (©Petra Škorpová)

Jak projíždím vesničkami, pozoruji zástupy lidí, kteří míří k volebním místnostem, před nimiž se tvoří dlouhé fronty. V jednom městečku jsem si chtěla zdokumentovat a vyfotit náladu a nadšení místních voličů. V mžiku jsem však ihned byla vykázaná a napomenutá vojákem, že focení tohoto je zakázáno. Jen pro upřesnění – v žádném případě jsem nebyla nikde ve volební místnosti, jen z povzdálí jsem si chtěla zvěčnit zátiší místní školy s davy voličů. Ale respektuji to, nic jiného mi v cizí zemi nezbývá.

(©Petra Škorpová)

Chvíli po poledni přijíždím do Matara, kde chci strávit zbytek dne a noc. První kroky respektive šlápnutí do pedálu mě vedou na kafe. Janaki o mém plánu nevěděla, takže to bylo pro ní velké překvapení. Po třech týdnech jsem zpět a mohu říci, že většinu cesty jsem zvládla a mám za sebou. Chudák její jeden syn (nejlepší barista na ostrově) byl odvolán od malování a musel mi jít ihned dělat božské kakaové moka. V tu chvíli jsem zažívala pocity slasti. Cítila jsem, že vysněný cíl celého tripu mám už na dosah, že to asi dokážu a sama ve svých očích jsem povyrůstala, protože jsem si říkala, že nejsem zas taková padavka a nafrněná slečinka z města.

Rýžové pole (©Petra Škorpová)

Janaki postupně přede mě nechala nastoupil celou rodinu včetně psa a skláněla mi poklony. Neříkám, že jsem si to trošku neužívala. Ano, užívala a byla jsem v tu chvíli na sebe alespoň trošku pyšná. Sama sobě za odměnu jsem si na poslední noc mého tripu vymyslela přespání v tom nejluxusnějším hotelu města. Chtěla jsem king size postel, velikánskou koupelnu a bylo mi jedno, co to bude stát.

Místní rušná doprava (©Petra Škorpová)

Když jsem dopila kafe, rozjela jsem se směr nejlepší hotel města.

Abych dokreslila celou situaci, dres jsem neměla vypraný v pračce, pouze v umyvadle erárním mejdlíčkem. A i kdybych byla vypraná v pračce, po celým dni na kole, v teple a na sluníčku, kde co vypijete, okamžitě vypotíte a všude je ke všemu prach. V takové kondici jsem byla. Na mojí Bejbině se pomalu blížím k hotelovému vchodu, před kterým je velké nádvoří s kašnou uprostřed. Tam, kde jiní parkují své Audiny a Mercedesy, já opatrně o zeď opírám kolo a jdu na recepci.

Bejbina s Broukem v The Dutchman’s Street (©Petra Škorpová)

Mám obzvláště velkou kliku, narážím na koktajícího recepčního. Stručně a jasně mu říkám, co chci. Pokoj na jednu noc s king size postelí. Recepční mi odpovídá, že ano. Jeden volný mají, vyjmenovává mi ostatní vybavení pokoje. Ještě něco říká o nějakém problému, který jsem přes jeho koktání přesně nechytla, ale už mi to bylo jedno. Cena na místní poměry je dost přemrštěná, ale mně to neva, je to přece poslední noc tripu a já si to zasloužím. Když pomalu vytahuji z batohu pas, že si plácnem a já se zapíši, uvědomím si, že před hotelem mi stojí moje kolo. Takže rozpoutávám debatu:

: “A co moje kolo? Já přijela na kole!”

On: “Můžete ho nechat před hotelem.”

Já: “Ale to kolo je speciální a hodně drahé!”

On: “To není problém, jsou tam kamery a celou noc je tam portýr.”

Já: “A co když bude pršet?!!!”

On: “Pršet nebude.”

No, bylo to jakoby někdo chtěl zpřetrhat pupeční šňůru mezi mnou a Bejbinou. A vlastně ani nevím, kde se to ve mně vzalo a jen jsem zvolala: “Nobody puts my baby in the corner!”. Zde možná došlo ke kulturnímu nepochopení. Recepční ze Srí Lanky, mladší ode mě o několik let, asi nezná prastarý americký Dirty Dancing. 

(©Petra Škorpová)

Jak jsem to ze sebe vysypala, tak jsem s úsměvem a úlevou odcházela středem. Z pultíku jsem si už jen vzala svůj pas a strčila ho do batohu. S Bejbinou jsme svojí poslední společnou noc trávili v malém apartmánu na pláži.

(©Petra Škorpová)
(©Petra Škorpová)

Neděle, 17. listopadu 2019: 22. den 
Ujeto: 68 km

Poslední den tripu. Už nemusím nic plánovat. Cestu znám. V pohodovém tempu ukrajuji ze zbylých 70 kilometrů. Dopoledne se zastavuji v místním bufetu na srílanské kafe s mlékem. Mám pocit, že už umím mezi místní dokonale zapadnout a ani mi nepřijde, že bych vyčnívala. Během této krátké pauzy jsem se společně s místními koukala na telku, kde bylo mimořádné vysílání k prezidentským volbám, kde byly vyhlašované průběžné výsledky sčítání hlasů.

(©Petra Škorpová)

Už se i orientuju k jakému kandidátovi se mám přiklánět. Jaký kandidát je v jaké části ostrova preferovaný. Prohodím pár slov a úsměvů a popojíždím dál. Další kulturně-společenskou zastávku mám naplánovanou na Galle. Chci si užít další pořádné kafe v kulisách staré pevnosti. Tady se v krásné poevropštělé kavárně poflakuji asi dvě hodiny a užívám si plnými doušky poslední chvíle mého dobrodružství. 

(©Petra Škorpová)

V kavárně jsem narazila na partičku Španělů, se kterými jsem prohodila pár vět. Byli to pánové v nejlepších letech, kteří ani trošku nepobírali to, jakou dovolenou jsem si udělala. Hodně dlouhou chvíli mi vlastně ani nechtěli věřit a mysleli si, že si z nich utahuju. Po téhle dlouhé přestávce jsem se vydala na posledních 20 kilometrů. V poslední vesnici před tou mojí, kde jsem měla základu, jsem se ještě zastavila na oběd. Ale už to nebylo ono. Rice and Curry už nechutnalo tak jako předchozí dny a já už tušila, že něco strašně krásného a úžasného končí.

(©Petra Škorpová)

Ano a skončilo. Já se vrátila do městečka Hikkaduwa, kde jsem měla útočiště na zbylé dny dovolené a mohla jsem začít rekapitulovat.

Na cestě jsem strávila 22 dní, ujela jsem 2020 kilometrů a překonala převýšení asi 11 kilometrů.

(©Petra Škorpová)

Bylo to báječné. Nějaké dny byly hrozně náročné a tvrdé, nějaké byly příjemné a bezproblémové. K mému velkému překvapení jsem ani jednou neměla myšlenku na to, že to zabalím, že to chci vzdát. Naopak. I když mi nebylo do zpěvu, chtěla jsem se za další kilometry rvát. Pořád jsem posouvala hranice svých možností, své vůle. Někdy i nezdravě a přes bolest, ale tak jsem to chtěla. 

Odlet domu, konečně jsem si mohla natáhnout nohy (©Petra Škorpová)

Těch 22 dní mi strašně moc dalo. Ano 22 dní mi vzalo i strašně moc sil. Ale to bylo kompenzováno něčím mnohem cennějším. Mohu říci, že jsem zase o trochu lépe poznala sama sebe a poznala jsem své možnosti a sílu svojí vůle. Dalo mi to poznání ostrova a lidí, kteří na něm žijí. Ujistila jsem se ve své soběstačnosti, samostatnosti, cílevědomosti a odhodlanosti. Jsem ráda, že jsem se odhodlala uskutečnit můj bláznivý nápad, byla to jedna z mých nejúžasnějších dovolených v životě. Teď už jen přemýšlet, jak a kde příště posouvat hranice svých možností…

PS: 22 dní jsem byla poctivým exotem

V kolektivu jsem patrně oblíbená 🙂 (©Petra Škorpová)
Publikováno v Blog
2 komentáře Přidat své
  1. Skvělý blog. Divím se, že jsi neměla za celou cestu sebemenší problém s kolem. Nebo ses jen nezmínila?

    1. Díky, díky. Musím zaťukat na dřevo, žádný problém jsem neměla. V ČR jsem si Bejbinu dala komplet odservisovat. Jediné co jsem řešila, po příletu na SL jsem měla defekt na duši. Stará záplata nezvládla přelet letadlem, tak jsem jen pouze znovu opravila „zranění“ z Brd. Celou cestu pak všichni srílanští bozi stáli při mně a při Bejbině. Asi dvakrát jsem namazala řetěz 🙂 Aby se neřeklo, když už jsem s sebou celou cestu to mazání vláčila :-). P.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *